Zamýšlení nad tím, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, do něhož se narodí,¬ a je-li schopen změnit své postavení pouze svou vlastní aktivitou.

Ve Směřování života hrdinů se autorka snaží najít odpovědi na otázky, zda je člověk měřítkem všech věcí a zda je hybatelem všech událostí. Zatímco ve své předešlé knize Polárník, panovnice a prezident popsala a charakterizovala chování zástupců různých vrstev společnosti, nyní své postavy dovedla k cíli.
Výsledek putování polárníka je problematický - k pólu osobně nedorazil, ale část jeho mužů tak učinila bez něj. Během cesty je konfrontován se vztahem k transcendentnu u svých blízkých druhů. Panovnice vládne a snaží se naplňovat očekávání svých poddaných, která se týkají nároků na etické chování mocných. Postava prezidenta zůstane rozkolísaná mezi stále více potlačovanou touhou po pravdivosti a žádostivosti moci.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas.

I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální.
Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.

Přeludy pozdního podzimu jsou poslední sbírkou Gustava Erharta, básníka bytostného, jehož poezie je ze života. Vlastního i druhých. Těch vzdálenějších, ať v čase či místě, i těch nejbližších. Těch osobně poznaných i těch „jen“ čtených. Není to ale poezie existenciální, je esenciální.

Autor pracuje s rozmyslem a když se rozhodne jít se svou kůží na trh, musí si každý verš projít kocovinou, a ke čtenáři se dostane, až když si jím je básník dokonale jist. Verše osekané na minimum, na nejprostší funkční tvar. Aforismus zdárně kontaminovaný anekdotou. Verš volný i vázaný. Slova známá i neznámá, odtud i zdaleka. Jednou navýsost konkrétní, zasazená v jasné časoprostorové kulise, jako „matčin pokoj“ nebo „jedna kamarádka“ z dětských let, řečená Šmašlí. Jindy obecné, abstrahující, přesahující do roviny symbolu, archetypu, mýtu; stačí sesadit slova z názvů předcházejících Erhartových sbírek, jako „nenávratno“, „ticho“, „prázdno“, ale i „purgatorium“ nebo „podvojná znamení“. Nejinak je tomu s názvem „pozdní podzim“.