Sovětský svaz se před okolním světem pyšnil perestrojkou a glasností, ale za ploty gulagů byli stále vězněni lidé za své názory.

Kniha Svatá temnota. Poslední dny gulagu je založená na faktech, osobních prožitcích autora, který byl od roku 1984 vězněn v internačním táboře v Mordvinsku, kam byl poslán za protisovětskou činnost. Ačkoliv jde o téma závažné a strastiplné, Levan Berdzenišvili popisuje léta strávená v gulagu jako nejkrásnější ve svém životě. „Kde jinde jsem se mohl potkat se všemi těmi muži, tak pečlivě shromážděnými KGB?“ klade si řečnickou otázku, na níž si současně sám ve svém textu odpovídá. V jednotlivých kapitolách vytváří galerii portrétů spoluvězňů - Gruzínů, Ukrajinců, Rusů, Arménů, Estonců a dalších reprezentantů žaláře národů, občanů všech společenských vrstev, převážně však intelektuálů. Osazenstvo gulagu za časů Andropova, Černěnka a Gorbačova čtenáře této knihy zasáhne. Vězňové si recitují řecky Iliadu, umějí dohromady desítky jazyků, vynalézají, hladoví, nuceně pracují. O ruském medvědovi vědí mnohem více, než si umíme představit. Tam venku běží perestrojka a glasnosť, ale gulagu se to netýká. Navzdory nepřízni osudu ale Berdzenišvili píše svůj příběh s humorem, ironií a optimismem. Vznikl tak živý obraz sovětské společnosti, která se těsně před vlastním zhroucením proměnila v obrovské absurdní divadlo.

Básnířka deziluzí a melancholie, úzkostí a strachů – ale i hravé ironie a málem romantického vzdoru. A k tomu všemu formálně vynalézavá, provokativní.

Stejně jako v básnickém debutu se i ve druhé sbírce Zuzany Pavlové často objevují motivy noci jako tiché, spřízněné duše a protikladného rána, kdy musí člověk opětovně hledat záchytné body v každodenním kolotoči, jehož smysl mnohdy zásadně uniká. Sbírkou Kraj noci autorka potvrzuje, že do české poezie vstoupil velký talent. Zuzana Pavlová vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem, věnovala se překladům z angličtiny, v současnosti pracuje jako učitelka na základní škole.

Skalického novela i povídky se vyznačují přímočarostí a drsností, neberou si servítky vůči totalitní i demokratické politické reprezentaci a nešetří ani souputníky a kamarády. Záměrná jazyková neotesanost, nazývající křivdy a nespravedlnosti pravými jmény, s přídechem ostré parodie, vyjadřuje životní postoj – padni komu padni, který autor v zásadě po celý svůj život nezměnil.

V novele Nesnažte se nás pochopit nám před očima ožívá vyprahlé normalizační Československo se všemi absurdními komunistickými symboly a snahou jednotlivců z periferie nepropadnout nihilismu. V povídce A bude stejně… Skalický reflektuje rakouský exil, české papaláše a disidenty, jimž vyměnil společenská a politická postavení a dostal je tak do neobvyklých až absurdních rolí. Prostřednictvím dvou krátkých povídek autor zdraví rovněž své dlouholeté souputníky, jejichž určité životní epizody zpracoval s humorem a nadsázkou sobě vlastní.
Dosud nepublikované práce vznikaly od počátku 70. let, kdy ještě odrážely autorův dělnický postoj ponižovaného umělce, psal je i v rakouském exilu, kde zažil rozdíly mezi tzv. intelektuální elitou diaspory a undergroundem a píše je i dnes z pozice soběstačného a hrdého pozorovatele aktuálního politického, společenského a kulturního života. Texty mají většinou autobiografický charakter, zrcadlí dobu z určité perspektivy a nakonec slouží i jako určitý autentický dokument. Vždy jde ale o zpověď, jež nezakryje zkušenost se zlovůli a bezmocí pro Skalického generaci typickou.

Miroslav Skalický je znám především jako zakladatel, textař a zpěvák undergroundové skupiny Hever and Vazelína band, jejíž skladby Červený vejložky nebo Tesilová verbež téměř zlidověly, přestože byly za komunistického režimu zakázány a jejich autor byl státní mocí stíhán i vězněn.