Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky…
Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru.
Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.

Fotografie Pavla Hrocha a esej Jáchyma Topola zaznamenávají divoká léta po sametové revoluci v Praze, vzrušené období oslav nově nabyté svobody o pádu komunistického režimu v Československu. Emoce se z intimní zóny vnitřního exilu obyvatel dostaly na ulici, společně s mnoha potlačovanými tématy i recidivisty propuštěnými po prezidentské amnestii. Zmatek se mísí s radostí, chutí dělat vše, co se dřív nesmělo, bez řádu a pravidel, a jen s abstraktními a idealizovanými cíli. Pandánem souboru fotografií z porevoluční Prahy jsou snímky z demonstrací v Západním Berlíně, kde levicoví radikálové pod vlajkou Mao Ce-tunga spílají kapitalismu, a fotografie z protivládních demonstrací volajících po starých pořádcích v Moskvě. To vše byla střední a východní Evropa raných devadesátých let, plná euforie, iluzí a paradoxů.

The photographs of Pavel Hroch and Jáchym Topol’s essay record the wild years following the Velvet Revolution in Prague, an exciting time of celebrating the newfound freedom after the fall of the communist regime in Czechoslovakia. The emotions of the country’s inhabitants flowed out onto the streets from more personal zones, along with many other previously suppressed subjects – and also the many repeat offenders released by the president’s amnesty. Confusion was mixed with joy and with a desire to do everything that had been previously forbidden, with no order or rules and with no more than abstract and idealized objectives. A counterpart to Hroch’s photographs from post-revolution Prague are his pictures from demonstrations in West Berlin, where left-wing radicals spit on capitalism under the banner of Mao Zedong, and also his pictures from Moscow, where anti-government protesters were calling for a return to the old order. All this was Central and Eastern Europe in the early 1990s – a place full of euphoria, illusions, and paradoxes.

„V USA jsem si více méně pro sebe zachytil zajímavá místa,“ vzpomíná Jiří Hanke. „Po návratu si moje žena všimla podobnosti mezi fotografií brány nad cestou do texaského ranče a silnicí vedoucí k dolu Nosek u Tuchlovic. Postupně vznikl soubor, který hledá tvarové a dějové podobnosti mezi českou a americkou krajinou.“
Ve dvojicích snímků fotograf nalézá spřízněnost strukturních obrysů krajin texaského venkova, Harlemu, Central Parku, Manhattanu, Long Islandu s Kladnem a prostorem středních Čech.
Bytostný Středočech Hanke se v cyklu Hledání Ameriky ale stává Evropanem, do stavu spřízněnosti na kladenskou stranu povolává Basilej, Rujánu a bratislavskou Petržalku.
Vytváří páry městských panoramat; parků; mostních konstrukcí a světa v jejich stínu, kde účel stavby ztrácí svůj smysl; newyorské Flatiron Building a jedné kladenské restaurace; nadčasové krásy českých i amerických koňských těl; paralelních prostorů pro reklamy, jejichž ikonické instalace, třeba na objednávku firmy Camel, kolonizují náš svět; aut, karavanů, maringotek, coby novodobé podoby naší nomádské samoty; vrakovišť; lidí z okraje – Ameriku reprezentují bezdomovci, na naší straně nastupují i důchodci-kutilové – a všichni jako by vypadli z jedné divadelní komedie.