Tištěná publikace představuje projekty Letní školy architektury Kopřivnický brownfield, která se uskutečnila v září 2014 v Kopřivnici.
Odbornými garanty programu akce byli architekt Kamil Mrva a novinář zabývající se architekturou Petr Volf, hlavními konzultanty architekti Zdeněk Fránek a Josef Pleskot.
Tři desítky studentů architektonických vysokých školy z České republiky a Slovenska se zabývaly návrhem proměny „nárazníkové oblasti“, kde se setkává již nevyužívaná průmyslová zóna bývalého výrobního areálu automobilky Tatra s městským prostředím, přičemž základním předpokladem bylo reálné uplatnění všech projektů. V úvodní části knihy se Kamil Mrva a Petr Volf věnují fenoménu brownfieldů v souvislosti s místem konání letní školy. Hlavní část publikace zahrnuje finální práce studentů, které vznikly pod vedením lektorského týmu složeného z předních českých architektů (Karel Janča, Pavel Nasadil, Jitka Ressová, Svatopluk Sládeček, Zdeněk Trefil a Radim Václavík). Obsah doplňují fotoreportáže a představení partnerů.
Kniha Kopřivnický brownfield navazuje na předchozí dvě publikace z úspěšných ročníků letních škol (Beskydské vize 2012, Vize pro Plasy 2013), které byly uspořádány v rámci projektu Architektura mimo centra.

Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky…
Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru.
Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.

Fotografie Pavla Hrocha a esej Jáchyma Topola zaznamenávají divoká léta po sametové revoluci v Praze, vzrušené období oslav nově nabyté svobody o pádu komunistického režimu v Československu. Emoce se z intimní zóny vnitřního exilu obyvatel dostaly na ulici, společně s mnoha potlačovanými tématy i recidivisty propuštěnými po prezidentské amnestii. Zmatek se mísí s radostí, chutí dělat vše, co se dřív nesmělo, bez řádu a pravidel, a jen s abstraktními a idealizovanými cíli. Pandánem souboru fotografií z porevoluční Prahy jsou snímky z demonstrací v Západním Berlíně, kde levicoví radikálové pod vlajkou Mao Ce-tunga spílají kapitalismu, a fotografie z protivládních demonstrací volajících po starých pořádcích v Moskvě. To vše byla střední a východní Evropa raných devadesátých let, plná euforie, iluzí a paradoxů.

The photographs of Pavel Hroch and Jáchym Topol’s essay record the wild years following the Velvet Revolution in Prague, an exciting time of celebrating the newfound freedom after the fall of the communist regime in Czechoslovakia. The emotions of the country’s inhabitants flowed out onto the streets from more personal zones, along with many other previously suppressed subjects – and also the many repeat offenders released by the president’s amnesty. Confusion was mixed with joy and with a desire to do everything that had been previously forbidden, with no order or rules and with no more than abstract and idealized objectives. A counterpart to Hroch’s photographs from post-revolution Prague are his pictures from demonstrations in West Berlin, where left-wing radicals spit on capitalism under the banner of Mao Zedong, and also his pictures from Moscow, where anti-government protesters were calling for a return to the old order. All this was Central and Eastern Europe in the early 1990s – a place full of euphoria, illusions, and paradoxes.