Ladislav Drezdowicz, rodák z Petrovic u Karviné, odešel z Československa po okupaci v roce 1968. Jeho druhým domovem se stala švýcarská Basilej a nedobrovolný exil trvalým námětem jeho fotografické práce. „Nepovažuji za rozhodující být Čechem nebo Švýcarem. Podstatné je, co nás všechny spojuje,“ říká Drezdowicz, který ve své knize fotografií představuje snímky z různých koutů světa.
Drezdowicz však není sběratelem efektních momentek. Fotoaparát je pro něho nezbytným každodenním průvodcem, ať již žije několik měsíců v Indii a vyučuje angličtinu děti dalitů, nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, či se každoročně vrací na Kapverdy, kde stranou zájmu a turistického ruchu živoří ostrované, mezi nimiž našel mnoho přátel.
Kniha zahrnuje také fotografie z jeho návratů do Čech, z cesty do Tibetu a také nevšední pohledy na život ve Švýcarsku ze souboru příznačně nazvaného Švýcarské rozmary.
Drezdowiczova fotografická kniha vypráví osobitý příběh muže, který se rozhodl vydat na cestu, na níž ho i díky pravidelné meditaci provází klid. Fotografii využívá k jisté existenciální reflexi světa i sebe sama a pomocí (ač černobílých) fotografií zprostředkovává své poznání, že svět není černobílý.

česky, anglicky, německy

Tvorba Jaroslava Beneše náleží k té linii české umělecké fotografie, v níž se završuje analogová éra, zakladatelská fáze technicky vzniklých obrazů, a reprezentuje tak pozdní, závěrečnou fázi modernity. Pro Beneše, který začal tvořil v sedmdesátých letech 20. století, je fotografie bytostnou životní potřebou, nezbytným prostředkem pro sebevyjádření. Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury, jeho tvorba ale především vyjadřuje pocit z doby, v níž žije. Nevyčerpává se však pouze estetickými vjemy, zajímá ho vždy, co je za nimi, tajemství, ono „cosi navíc“. U Beneše se nabízí termín minimalismus, ale na naplnění striktních minimalistických atributů se v jeho díle nachází „příliš mnoho“ osobního. Jeho fotografie jsou až iritující sloučeniny objektivity se subjektivitou a niterností. Typické pro jeho přístup rovněž je, že mu na fotografiích do určité míry nevadí technické vady, které během procesu vzniknou: nastal-li na vrstvě filmu či papíru kaz, netrápí se jím, nezastírá ho. Takovou chybu přijímá coby organickou součást „setkání“, jímž pro něho fotografie a celý proces jejího vzniku je.
česky, anglicky

Fotografická kniha Jan Lukas: Lidé 1930–1995 představuje 108 unikátních černobílých záběrů z let, kdy se tvořily novodobé dějiny, a to jak v Evropě, tak v tehdejším Sovětském svazu či Spojených státech. Jan Lukas (1915–2006) je legenda, jeden z prvních zakladatelů české fotoreportérské tradice a humanitní fotografie.
Lidé na jeho snímcích jsou věhlasní tvůrci dějin (Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Dwight D. Eisenhower, Nikita Chruščov, Richard Nixon, John F. Kennedy, Ronald Reagan, Václav Havel…), jsou to i známé osobnosti kultury (Louis Armstrong, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jiří Trnka, Alexandr Hackenschmied, Lillian Gish, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Michael Douglas, Miloš Forman…), ale také jsou to lidé, které dějinné události zasáhly (rodina Vogelových před transportem do koncentračního tábora), či bezejmenní lidé z davu u průlomových dějinných událostí. Tyto černobílé fotografie působí v dnešní době, kdy hrozí, že opět zapomeneme a zopakujeme staré chyby, nečekaně aktuálně a naléhavě.