Miroslav Horníček – umělec, jehož lze jen těžko charakterizovat jedním slovem, byl zkrátka výjimečný. Jeho nadčasový smysl pro humor, přirozenou noblesu, pronikavý intelekt, pracovitost a vzácné herecké nadání připomíná výpravná publikace, která vychází u příležitosti stého výročí umělcova narození. Obsahově nabitá kniha je vyústěním mnohaleté badatelské a sběratelské práce Horníčkova obdivovatele Petra Jamníka, který pro ni vybral desítky mnohdy unikátních fotografií a artefaktů ze své sbírky a vedle textů mapujících Horníčkův život ji obohatil také o vzpomínky jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, jako byli Hana Hegerová, Jiří Suchý, Milan Lasica, Anna Sováková, Vladimír Just a mnoho dalších. Kniha tak není jen důstojnou poctou a poutavou připomínkou Horníčkovy umělecké a tvůrčí činnosti, ale svou zasvěcenou erudicí, zasazující do kontextu množství dobových dokumentů, programů divadelních her, rukopisů, nepublikovaných glos, fejetonů či dopisů, komplexním pohledem na jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života.

Publikace přináší průřez tvorbou jednoho z nejvýznamějších současných sochařů.
Česko-francouzský sochař Vladimír Škoda používá při práci s kovem různé postupy a technologie, zkoumá možnosti interaktivity, magnetismu a polarity. Ve své tvorbe propojuje vědu, umění i filozofii, přechází od názorného předmětného zobrazení kosmu do zachycení jeho dynamické představy a pracuje s posvátnými pravidly a zákony. Jeho práce od sedmdesatých let až do současnosti jsou v knize rozčleněny do tří základních okruhů, vztahujících se k odlišné výpovědi o vesmíru. Je tu nezměrný a nekonečný vesmír Giordana Bruna, božská proporce – zlatý řez Lucy Pacioliho a vesmír plný frekvenční a vibrující energie Nikoly Tesly. Publikace doprovází stejnojmennou výstavu konanou v pražském Museu Kampa v roce 2018.

Poprvé knižně publikovaný soubor Válka za studena je podobenstvím o kroužení kolem jádra nicoty. Fotografie ze základní vojenské služby v Československé lidové armádě obnažují svět mužů zavlečených do pasti, jíž je hra na vojáky. Původní postřehy Josefa Mouchy působí s odstupem let jako přízračné schválnosti, inscenované s početným komparsem v nákladných kulisách. Ve skutečnosti jsou záběry z počátku osmdesátých let nepřikrášleně realistickým pohledem zevnitř.
Autorem zasvěcené předmluvy je renomovaný fotograf a znalec historie fotografie Vladimír Birgus: „Právě komplexnost Mouchova fotografického deníku z vojny přispívá k tomu, že jeho fotografie vyvolávají u každého, kdo prožil základní vojenskou službu za vlády komunistů, celý gejzír vzpomínek,“ uvádí. „Je to mnohovrstevnatý pohled na vojenskou službu v době husákovské normalizace, jaký svou kvalitou, rozsahem a autentičností nemá na naší poválečné fotografické scéně obdoby. Dlouhým odstupem ještě vynikl jeho význam, protože není jenom fotografickým deníkem jednoho nedobrovolného vojáka, ale i zobecňujícím svědectvím o tehdejší době i o konfliktu mezi individualitou a totalitou.“

This is the first publication in book form of the photographic set Serving It Cold: Photographs from Basic Training in the Czechoslovak People’s Army. It is a parable about whirling round a core of nothingness. The photographs reveal the world of men dragged into a trap that pretends to be a game about being soldiers. Today, many years after they were first taken, these original photographs by Josef Moucha seem like ghostly dirty tricks, staged with numerous extras in expensive stage sets. In fact, they are shots taken at the start of the 1980s, an unembellished, realistic look from inside.
The photographs are introduced by Vladimír Birgus, a respected photographer and expert on photography: ‘It is the complexity of Moucha’s photographic diary from the army which contributes to his photographs evoking a geyser of recollections in everyone who experienced compulsory military service under Communist rule.’ ‘Unique amongst Czech documentary photographs,’ he remarks, ‘the set provides a many-layered view of compulsory military service in the years of the restored hard-line Communist regime, after the crushing of the Prague Spring reform movement in August 1968. In quality, size, and authenticity it is unparalleled in Czech post-war photography. [...] Their importance has become more evident with the passing of so many years, because they are not only the photographic diary of one conscript; they are also wide-ranging testimony about that period and about the conflict between individualism and totalitarianism.’