Zdeněk Zavřel patří k dnes již trochu zapomenuté generaci architektů, kterou těžce poznamenaly nesmyslné výkyvy v kulturně politickém vývoji poválečného Československa.
Možnosti uplatnění jejich schopností i nadání byly velmi omezené. Nebylo jim, až na malé výjimky, dopřáno podílet se na viditelných architektonických milnících své doby.
Zavřel se po ukončení studia architektury a prvních zahraničních stážích dostal do dnes již legendární liberecké Školky SIALu.
V depresivních letech normalizace odešel do Nizozemska, kde zažil dobrodružství neznámého emigranta a později se dokázal v prostředí vyspělé architektonické velmoci skvěle uplatnit.
Po sametové revoluci pomáhal se změnami v českém architektském prostředí na demokratickém základě. V poslední etapě svého profesního života využil nasbíraných zkušeností a podílel se na výuce mladých architektů na své alma mater, pražské Fakultě architektury ČVUT, a to i jako její dlouholetý děkan.
Zavřelovy vzpomínky vytvářejí unikátní kroniku zajímavého profesního života v širších evropských souvislostech.

Jindřich Štreit patří už dlouho k nejvýznamnějším osobnostem české fotografie. Ač vytvořil mnoho vizuálně silných fotografických cyklů z různých částí světa, jeho zásadním dílem zůstává unikátní soubor fotografií československého venkova v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Vytvořil v něm nepřikrášlený, nelyrizovaný a nesentimentální obraz života na vesnicích v chudé oblasti Bruntálska v období komunistické normalizace. Přitom i v tom nejzdevastovanějším prostředí dokázal často objevit něco krásného či aspoň touhu po kráse a po radosti, přátelství a lásce, po nadčasových hodnotách. Zdálo se, že Štreitovy fotografie ze Sovince a jeho okolí ze sedmdesátých a osmdesátých let byly tolikrát publikovány, že už mezi tisíci negativů nelze najít žádné další výjimečné fotografie. Tato kniha však dokazuje, že tomu tak není a že v archivu Jindřicha Štreita bylo možno objevit mnoho dosud nepublikovaných děl z tohoto období, která mohou obstát vedle těch, z nichž už se staly fotografické ikony.
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Buchkunst Berlin.

Unikátní a svým rozsahem i zpracováním výjimečná publikace přináší výběr z nevýznamnějších exponátů ojedinělé, po více než třicet let budované sbírky loutek a rodinného a spolkového loutkového divadla Marie a Pavla Jiráskových. Ti jako erudovaní znalci historie českého loutkářství doprovodili knihu studií o vývoji českého loutkového divadla a každou fotografii loutky podrobnými texty o jejím původu, zpracování, typologii, včetně jejího uplatnění v divadelním repertoáru. Publikace splňuje jak vysoké nároky odborné veřejnosti, tak je svou čtivou formou a zejména bohatým ilustračním doprovodem přístupná laikům, potažmo všem milovníkům loutkového divadla, a lze ji vnímat jako poctu fenoménu českého marionetového divadla, které je chráněno jako součást nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.