O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Medijní kresby jsou širší veřejnosti neznámé a v ucelenějším souboru reprodukovány poprvé. Knihu uvozuje zásadní text o medijním umění v celosvětovém kontextu. Osnovou knihy je pak působení spolku Bratrství (1914– 1951) v Radvanicích, jenž se stal na dlouhou dobu základnou rozvoje spiritistického hnutí ve Slezsku a měl širokou paletu činností od pěveckého sboru, přes nesmírně důležitou činnost vydavatelskou, až po pořádání výstav. Nástup komunistické diktatury znamenal nejen jeho konec, ale i léta represí a věrní spiritisté se své většině ukryli do vnitřní emigrace. To, co bylo léta budováno, bylo zničeno, rozprášeno, mnohé nenávratně, něco bylo skryto v rodinách odvážných spiritistů. Po mnohaletém úsilí se podařilo dohledat velký konvolut archivních materiálů a přes 250 kreseb. Medijní kresba je neuchopitelná, živená psychickým světem spiritismu. Ruka kreslícího média není řízena jeho vědomím, ale rozlehlým podzemním světem zemřelých, který překračuje možnosti lidského poznání. Jako k inspiračnímu zdroji se k ní hlásila řada významných představitelů moderního českého a světového umění, kteří právem považovali kresby médií za zázrak, jenž se vzpírá jakémukoli zařazení. Kniha je zásadním příspěvkem do dějin světové kultury.

Kniha zachycuje tzv. cesty na Jih, jejichž protagonisty byli mezi léty 1925 až 1931 Otakar Nejedlý (1883–1957) a Josef Hubáček (1899–1931). Jejich přátelství počíná nástupem Nejedlého roku 1924 do čela obnoveného ateliéru krajinomalby na pražské Akademii, kam přestoupil i Hubáček. Následně Nejedlý zorganizoval pro svůj ateliér šest zahraničních plenérů na Francouzské Riviéře a na Korsice (1925 Cagnes-sur-Mer, 1926 Cap d’Antibes, 1928 a 1929 Ajaccio, 1930 Pont de Suve u Toulonu, 1931 Cap Ferrat u Nice). Hubáček pro sebe „objevil“ Korsiku, v jejímž hlavním městě Ajacciu strávil čtyři zimy (1926/27 – 1929/30). Přijížděli sem za ním jak Nejedlý se svou školou i sám, tak i jeho dva nejbližší přátelé Bedřich Piskač (1898–1929) a Jan Slavíček (1900–1970). Mezi studenty najdeme osobnosti, které se později dokázaly výrazně prosadit (A. Fišárek, B. Dvorský, B. Žufan), stejně jako krajináře, dnes zcela zapomenuté. Druhou část knihy tvoří vzpomínka jednoho z nich, Františka Michla a zejména obsáhlá kronika Pipanovců, stolní společnosti kolem Otakara Nejedlého z kavárny Hlavovka, kterou vedl hudební publicista Silvestr Hipman. Poutavě v ní vylíčil zejména zmíněné pobyty, jichž se sám zúčastnil. Kniha zachycující všechna dohledatelná díla vzniklá na Jihu je důležitým příspěvkem nejen k poznání účastných umělců, ale též kulturní atmosféry první republiky.
Kategorie
Naučná > Umění/Výtvarné umění