Knihkupectví Ostrov

Anotace
Tvorba Adrieny Šimotové (1926–2014) je právem pokládána za jednu z nejdůležitějších hodnot českého umění v období od šedesátých let až do druhého desetiletí našeho století. Její první důležité autorské výstavy se uskutečnily v Praze – první v roce 1965 v Galerii Československý spisovatel, v roce 1968 a 1970 další dvě v prestižní Špálově galerii. Těmito výstavami na sebe upozornila. Výstava v listopadu 1970 se zároveň stala nejen jednou z posledních výstav této galerie pod vedením Jindřicha Chalupeckého, ale nadlouho také posledním autorským vystoupením Šimotové, neboť autorka patřila k umělcům, které období normalizace zásadním způsobem zbavilo prostoru ke komunikaci s kulturní veřejností. Kniha je koncipována jako pohled na její výtvarné dílo od chvíle, kdy začínalo nabývat zřetelných osobitých podob, tedy zhruba od roku 1964–1965, a zakončena je díly, která vznikla na počátku sedmdesátých let. Vychází z přesvědčení, že absolutní redukce a ztotožnění jejího života / tvorby na subtilní, filozofické, osudové a tíživé aspekty je chybná. Proto má do jisté míry „rehabilitovat“ osobnost s velkou vnitřní silou, silnou energií, spontaneitou a radostí ze života, tak jak to lze vyčíst z její grafické tvorby a obrazů vzniklých mezi lety 1965–1970. Kniha je katalogem stejnojmenné výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu vydaným společně s nakladatelstvím Arbor vitae societas ke stému výročí autorčina narození.

Generační román známého grafika se odehrává v domově důchodců mezi čtyřmi sedmdesátníky různých osudů a profesí. Vedle vzájemného škorpení, způsobeného převážně stařeckým marasmem a nedůtklivostí, se postupně informují o peripetiích svých životů, navzájem spojených pouze tím, že jejich větší část se odehrála v ponurých kulisách po přepadení Československa následovaném „reálným socialismem.“ Politická situace ale dávno nepatří k prioritám jejich životů, neboť se obracejí především k minulosti osobní a trápí se tím, co je bolí a co v životě pokazili. Brilantní literární práce černého humoru, zoufalství i soucitu.

Citát:
„Ostatně pokud má bejt tahle procházka, jako ostatně všechny procházky, který za něco stojí, zakončená návštěvou pohostinskýho zařízení, je pro ni odpoledne mnohem příhodnější doba. Lejt do sebe pivo před obědem je sice takový mladistvý, ale v tomhle případě bude lepší se přidržet toho, co se víc hodí k našemu současnýmu věku. Pijete doufám pivo, pánové?“ ukončil krátkou úvahu o smyslu a průběhu procházek pan Novák s výrazem, který naznačoval, že případná záporná odpověď by ji mohla významně pokazit. Těkal teď pohledem mezi tvářemi pánů Žáčka a Fleissiga, kteří místo odpovědi pokyvovali na znamení souhlasu hlavami.

Pohádky nás provázejí celý život. Nejprve jim nasloucháme, pak se na nich učíme číst a podvědomě vnímat zásadní morální imperativy. Samozřejmostí se stalo propojení textu a ilustrace. Autoři této publikace detailně zmapovali, jak se proměňovala vizuální stránka knih pro děti, a to v předlouhém století 1869–1969. Jako první popsali nejen historické, ale i společenské pozadí vzniku ilustrovaných knih pro děti, ideologické vlivy, zájmy a naděje, které do jejich vydávání vkládali nejenom nakladatelé. Neopominuli ani skutečnost, že ilustrace vznikaly v mnohonárodnostním prostředí, a cenné je, že sledovali celé Československo. Lze tedy s jistou nadsázkou napsat, že odhalili „pohádky“, které se o ilustrovaných knihách pro děti vyprávěly.

Koncepce a editace: Bronislava Rokytová, Eva Bendová
Texty: Eva Bendová, Vilma Hubáčková, Jana Migašová, Lukáš Prokop, Bronislava Rokytová
Grafická úprava: Adéla Svobodová, Tereza Hejmová
Jazyková redakce: Jana Křížová