Knihkupectví Ostrov

Kniha Pražské ptactvo 1800–2020 (Ptáci – město – příběh hrdiny) je určena odborné i široké veřejnosti a propojuje zdánlivě odlehlé oblasti: svědčí o mimořádné osobnosti v boji proti dvěma totalitám a představuje pozoruhodné ornitologické dílo.
V jednom svazku je zahrnuto v jistém smyslu několik knih najednou:
Těžištěm je ceněná a v mnoha směrech průkopnická práce Pražské ptactvo, v níž ornitolog Veleslav Wahl (1922–1950) v polovině čtyřicátých let 20. století knižně dokumentoval a komentoval stav a prostředí ptáků v hlavním městě. Na svou dobu mimořádně prozíravý a dnes zvlášť aktuální je mimo jiné Wahlův přístup k ochraně ptactva apelující na cílenou péči o životní prostředí. Kapitoly původního Pražského ptactva byly pro současné vydání významně doplněny a aktualizovány novými texty, které reflektují změny v avifauně Prahy od dob Veleslava Wahla.
Další podstatná část knihy je zaměřena na nevšední život Veleslava Wahla a jeho hrdinské občanské postoje, jimž dodnes nebyla věnována patřičná pozornost. Wahl byl nejen významným ornitologem, ale také aktivním členem domácího protinacistického a posléze protikomunistického odboje; za údajnou velezradu a vyzvědačství byl v roce 1950 totalitní komunistickou justicí odsouzen k smrti.
Důležitou rovinu tvoří i obrazová vrstva knihy. Texty o ptactvu provázejí nové kresby Jana Hoška, starší ilustrace Karla Svolinského i výběr z obrázků samotného Wahla. Publikaci doplňují fotografie pražských lokalit, které speciálně pro tento účel pořídil Karel Cudlín, i řada archivních snímků, dokumentů a dalších pramenů. Autory grafické úpravy celého svazku jsou Josefina Karlíková a Matej Vojtuš.
Kniha ve svém edičním záměru vychází z Wahlovy poslední vůle, kterou vlastnoručně sepsal den před popravou. Chce splatit dluh vůči jeho ornitologickému dílu i jeho občanské statečnosti a být zdrojem poučení, posily i radosti pro mladé i starší čtenáře 21. století.

Básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem zdrojem údivu, který je počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem. I samotný Celan pilně studoval filosofické spisy své doby, zejména personalistickou filosofii Martina Bubera a ontologické myšlení Martina Heideggera. V odkazu na Bubera chápe Celan řeč dialogicky jakožto oslovení druhého člověka, a to i kdyby ten neposlouchal nebo nebyl přítomný. V návaznosti na Heideggera chápe Celan řeč jakožto nepřetržitou a nezavršitelnou událost cesty k oslovení druhého člověka. Básnit – což je exemplární modus řeči – pak znamená být ustavičně na cestě k samotné řeči, jež mluví prostřednictvím oslovení, naslouchání a odpovídání. Celan věnoval svým bezmála „teoretickým“ úvahám nad bytostným určením řeči, umění, básnění a samotného básníka dva proslulé texty, které původně vznikly jako děkovné proslovy u příležitosti udělení dvou literárních ocenění. V nich je patrný zejména silný vliv a inspirace myšlením Martina Heideggera, který rovněž poskytl titul předloženému ryze filosofickému pokusu o porozumění Celanově tvorbě.

Nakladatelství Torst vydává jako svou 700. publikaci fotografickou knihu Bohdana Holomíčka Album 1958–1977, která přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Jedná se o druhou z řady knih s jednotícím názvem Album, která mapuje jeho fotografické dílo. První z nich, Album Václav, vyšla v roce 2016 a zachycuje Václava Havla od roku 1974 až do smrti v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Fotografie Bohdana Holomíčka jsou již po více než šedesát let intimní kronikou životů mnoha lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že lidský život má smysl. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci ve všední každodennosti. O tom svědčí i jeho strhující osobnost. Teoretička umění Hana Buddeus ho jednou oprávněně nazvala „apoštolem lásky“. Historička fotografie Anna Fárová ho charakterizovala jako „fotografa přátelských setkání, zachycujícího pozitivní situace, okamžiky milosti, záblesky lásky za magického přispění světla“. Historik fotografie Antonín Dufek napsal, že „jeho fotografie jsou často přirovnávány k deníku, ale jak čas běží, stále víc se ukazuje, že je to spíš památník a kronika. Památník vzniká v komunikaci s ostatními a slouží také jejich paměti. V Holomíčkově případě jde o autobiografii, která se však stává i generační výpovědí; jeho snímky jsou sice subjektivní, mají ale obecnou platnost a reflektují vzpomínky celé společnosti.“