Dotisk dlouho rozebraného prvního autentického vydání nejrozsáhlejšího beletristického díla filosofa Ladislava Klímy. Vychází ke 140. výročí jeho narození a 90. výročí úmrtí. Díky editorce Erice Abrams dostává česká veřejnost v rámci Klímových Sebraných spisů poprvé do rukou autentickou podobu Klímových textů.
V nakladatelství Torst vyšly již čtyři svazky Klímových Sebraných spisů: Mea, Hominibus, Svět atd. a jako první právě Velký roman. Obrovská editorčina erudice umožňuje vysledovat v Klímově díle mnohé dosud netušené souvislosti. Strhující četba rozsáhlého Velkého romanu zaujme všechny zájemce o dílo jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů.
Velký roman, psaný v letech 1907–1914 současně s objevem Deoessence i s prvními radikálně jí odporujícími útoky hmotné bídy na filosofa, ukazuje jasně, že nejde pouze o brakový výstřelek nebo o levobočka Klímova psaní, nýbrž o v pravém slova smyslu stvoření světa, jemuž autor zůstane věren až do konce své vezdejší pouti.
Poznámkový aparát osvětluje zároveň rozpětí i srostlost této skvostné fikce – na pokračování do nekonečna – s ostatními dimenzemi myšlení a života „našeho prvního, předčasného myslitele absurdity“ (Jan Patočka).

Ves plná stínů v údolí. Hluboko se řeka vryla do skály. Kostel, budova školy, náves s lavičkou pro večerní vyprávěnky. Tady žije dítě s babičkou. Třetí židle u stolu je prázdná, dědeček, který býval lovcem, je teď v Tamanguru.

„Ves není nic než mušinec na mapě,“ říká babička, a v kuchyni zapíchla do mapy špendlíky: Benátky, Tumbaco, Havana, Paříž. Ráda se tam ve vzpomínkách vrací. Pro dítě, kterému se stále zdá o tom, jak se bratříčkovo tělo vzdaluje po řece k Černému moři, je babička jediným štěstím. Má velké srdce. I pro kominíka nebo pro zvláštní Elsu, která s sebou občas k večeři vezme Elvise Presleyho.

S velkým citem, vřelostí a humorem, bez zbytečných kudrlinek, ale obrazně bohatým jazykem nám Leta Semadeni přibližuje existenci dvou lidí, kteří si vzájemně pomáhají žít: každodenní přátelské, občas logice odporující soužití, pod jehož povrchem číhá stále patrné lidské drama.

Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost – deprese. A ti dva spolu uzavřou neporušitelný pakt: „Bude-li jeden z nás kdykoli potřebovat pomoc, tak ten druhý, ať bude v té chvíli kdekoli na světě, nechá všechno ležet a běžet a přijde.“ Tak se poznali Charles Chaplin s Winstonem Churchillem, alespoň v románu Michaela Köhlmeiera. A tím okamžikem se začíná odvíjet zvláštní druh silného pouta mezi jedním z největších komiků a jedním z největších státníků. Tito dva jedinci, jejichž životy a povahy si nemohly být vzdálenější, se setkali jen několikrát v životě. A mezi jejich setkáními se život jednoho odvíjel ve filmovém světě v Hollywoodu, život druhého v politickém prostředí meziválečné Británie. Do jejich osudů se promítá historie první poloviny 20. století i doba, kdy oba, každý svými prostředky, bránili svůj svět proti Hitlerovi. Jeden vytvořil film Diktátor, druhý vyhlásil diktátorovi válku.
Není důležité, které z citovaných pramenů jsou doložitelné a které si autor přimyslel, v každém případě podal věrný, hluboce lidský a nepřikrášlený obraz dvou velkých osobností, jejichž životy se kuriózním způsobem propojily.