Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání – to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí vědeckých postupů, přesvědčivých argumentů a zdravé intuice přiblížit nefalšovanému šílenství lidského rozumu. Jejich úsilí je podáno s takovou přesností a uvěřitelností, až čtenář ztrácí jistotu, zda nejde o skutečné postavy našeho čím dál tím podivnějšího světa.
J. Rodolfo Wilcock (1919–1978), argentinský prozaik, básník, kritik a překladatel. Podobně jako Raymond Queneau publikoval údajné překlady neexistujících autorů, které si vymýšlel podle nakladatelské poptávky. V roce 1957 se uchýlil před politickým pronásledováním do Itálie a začal psát italsky.
Synagoga ikonoklastů (1972) je jeho nejvýznačnějším prozaickým dílem.
„Wilcockova knížka mi navrátila radost, jak to dokážou jen vrcholná díla literatury, která jsou zároveň i vrcholnými díly černého humoru, jako třeba Lichtenbergovy aforismy nebo Sternův Tristram Shandy. […] Pokud se chcete smát nebo si vylepšit zdraví, kupte si ji, ukradněte ji, půjčte si ji, ale hlavně si ji přečtěte!“ Roberto Bolano

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků – Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.