Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází.

Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické.

I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná.

Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Hlavním smyslem vydání STŘÍPKŮ A STŘEPŮ SOUHVĚZDÍ GULAG je představit čtenářům vynikajícího českého spisovatele Karla Pecku, a to formou krátkých úryvků - střípků, ale i ostrých střepů, z jeho románové a povídkové tvorby.
Dalším, avšak neméně důležitým cílem této knihy je vytvořit srozumitelnou mozaiku obrazu čtyřiceti let vlády komunistů v bývalém Československu, postihnout podstatu, povahu a skutečné dopady socialistické ideologie na životy lidí, zejména těch s odlišným politickým přesvědčením. Vybrané ukázky jsou velmi rozmanité a pocházejí z většiny děl autorovy tvorby. Najdeme zde realistické popisy běžných situací ve vězení, pracovních táborech i po propuštění na tzv. svobodě, závažné úvahy i originální zamyšlení, smutné příběhy i veselé historky, vtipné postřehy i zásadní prožitky, které formovaly názory a postoje tohoto výjimečného spisovatele.
Dílo Karla Pecky, kterého Bohumil Hrabal označil za korunního prince české prózy, je krásné čtení s hlubokým obsahem, dokument i svědectví o totalitním režimu, hlasité připomenutí, že svoboda je křehký dar vyžadující naši stálou péči a ochranu.
Knihu zdobí 50 jedinečných kreseb malíře Miloše Kotka.

nakl.Daniel Pagač

Dokumentární román o poměrech v ženských a mužských věznicích Československé socialistické republiky v 80. letech 20. století.

Knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz prosím, je beletrizované svědectví o vězeňském systému reálného socialismu. Na pozadí osobního příběhu autora a některých jeho spoluvězňů se objevuje kritická analýza prostředků nápravy kriminálních osob, ale současně také i odpůrců totalitního režimu v Československu osmdesátých let 20. století. Autor dává nahlédnout do systému ostrahy, který započíná na hranicích státu, pokračuje zdmi věznice a končí v separaci, úplným omezením všech svobod, omezením pohybu, snížením dávek potravin a technickými opatřeními, která mají znepříjemnit i odpočinek. Další rovinu románu tvoří osobní vyprávění odsouzenců, včetně žen, s nimiž se autor potkával na vycházkovém dvoře věznice. Z jednotlivých příběhů, z nichž je spleten děj knihy, je patrné, že mnoho osob je ve vězení nejen kvůli svému osobnímu selhání, ale v důsledku selhání státu či jejich nejbližšího okolí a činů, za něž byli jako pachatelé odsouzeni, se dopustili jako posledního článku řetězu předcházejících událostí, v zásadě ze zoufalství. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých let je jen velmi málo.