Román Útěk patří k základním dílům české vězeňské prózy. Nyní vychází poprvé v necenzurované podobě, doplněný o studie, jež přibližují Hejdovu vězeňskou zkušenost a rozebírají román v jeho historických a literárních souvislostech.

Jiří Hejda, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí, vypráví ve své knize o útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejtěžších a nejvíce střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. A právě z rozhovorů těchto dvou mužů, či z jejich ohlédnutí, postupně skládáme obraz vězeňského života padesátých let: výslechové metody, převozy vězňů zájezdovými autobusy, ztráta pojmu času a neměnný rytmus ubíhajících dní, stereotyp a jasný řád vězeňského bytí, odtržení od světa, kruté životní podmínky, hlad, unavující práce, přežívání v samotkách, tresty v korekcích, trýzeň návštěv, ale i touha po vědění za mřížemi, kulturní vyžití, vězeňský humor či vzájemná sounáležitost a ryzí přátelství, „jaké člověk najde jen v kriminálu, kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou do naha i duševně“.

V různých věznicích komunistického Československa strávil Jiří Hejda 12 let. Při psaní svého románu vycházel z vlastních zkušeností, ale především z vyprávění svého spoluvězně, kterému se podařilo z Leopoldova uprchnout. Knihu začal psát v roce 1966 zejména jako dobové svědectví, jež se má uchovat pro příští generace, o možnosti jejího vydání však mohl uvažovat až v době uvolnění politických poměrů, v roce 1968. Útěk nakonec vyšel až v listopadu 1969, a to v cenzurované podobě, přesto byl vzápětí z prodejních pultů stažen.

Útěk nyní, po více než padesáti letech, vychází v rekonstruované, necenzurované podobě, doplněný o studie literárních historiček specializovaných na vězeňství a vězeňskou literaturu, Petry Loučové a Kláry Pinerové.

Víte, jaké to je, když člověk v patnácti uteče z domova, aby se vydal na dráhu spisovatele? Krátce po dvacítce si uděláte delší výlet do Argentiny, kde se setkáte s Borgesem, jenže jsou sedmdesátá léta, situace je politicky nestabilní a vaše přítelkyně skončí ve vězení? Když se vaši bratři po smrti otce rozhodnou prodat rodinný podnik, kovosběrnu, pýchu vašeho otce, imigranta z východoevropského štetlu? Chtěli byste vědět, jak vypadá každodenní život spisovatele, který se musí věnovat různým zakázkám, jako je psaní scénáře k dokumentu o golfu, hře, o které nic nevíte a kterou jste nikdy nehráli, nebo filmu, který nikdy nebude natočen? Jak velká je to frustrace, když se zdá, že váš román bude už už vydán, aby z toho nakonec na poslední chvíli sešlo? Krátké eseje na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.

V souboru Přetržená nit čtenář nalezne rukopisné, porůznu tištěné a pohromadě dosud v celku knižně nevydané rané prozaické texty Richarda Weinera. Jedná se o jeho tvorbu vzniklou do roku 1913, tedy do doby autorova odchodu do Francie. Jako jistý bonus k těmto raným prózám přidáváme ještě dvě neznámé pohádky z pozdější doby. V mnohém tyto texty ukazují Weinera coby autora na rozhraní mnoha stylů, příběhů a věků — je představen částečně coby zadumaný symbolistický pozorovatel, stejně jako grandiózní vypravěč pitvorných stavů společnosti, ve které začíná stále výrazněji probublávat Freudova psychoanalýza, groteskní šílenství v době těsně před první světovou válkou i náznaky dusného, tíživého pre-existenciálního poznání moderní doby.