Soubor básnického díla Jana Kameníka, vl. jm. Ludmily Maceškové (1898–1974) v ediční přípravě Jiřího Opelíka. Textově přesná a úplná edice Kameníkova básnického díla obsahuje vedle textově spolehlivého znění veršů již publikovaných i desítky dosud zcela neznámých Kameníkových básní, včetně dvou raných básnických sbírek, zevrubnou ediční poznámku a doslov. Pro českou literaturu 20. století jde o edici základního významu, o mimořádný počin literární i ediční. Autorce, již Jiřina Hauková považovala za největší českou básnířku 20. století, se tak konečně dostává důstojného vydání nejzávažnější části jejího díla. Ludmila Macešková absolvovala reálné gymnázium v Pardubicích (1918), studovala rok na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dva a půl roku na Akademii výtvarných umění tamtéž. Vystřídala řadu příležitostných zaměstnání, od druhé poloviny čtyřicátých let byl pro chronické onemocnění v invalidním důchodu. Debutovala roku 1922. První básnickou sbírku Okna s anděly vydala pod pseudonymem Jan Kameník v roce 1944. Část nákladu druhé, poválečné sbírky Neviditelný let (1947) skončila po únorovém převratu ve stoupě. Po dvacetiletém nedobrovolném odmlčení vyšla třetí Kameníkova sbírka Pubertální Henoch (1968) a o dva roky později soubor próz s názvem Učitelka hudby. V roce 1971 se na knihkupecké pulty ještě stačila dostat – i když s cenzurními škrty – Malá suita pro flétnu, poslední básnická sbírka vydaná za jejího života. Posmrtně byla samizdatově vydána kniha Zápisky v noci (1979) a v Mnichově byla reeditována sbírka Pubertální Henoch (1982). Po roce 1989 vyšly znovu sbírky Neviditelný let (1995), Pubertální Henoch (1996), poprvé tiskem sbírka Zápisky v noci (1993) a výbor z Mystických deníků (ed. Marcel Kabát, 1995). Nakladatelství Triáda vydalo dva svazky Díla Jana Kameníka: Prózy (1995), Překlady (1996). Nakladatelství Torst vydalo v rámci Díla první svazek mystických deníků, snářů a zápisníků s názvem Cesta za Henochem (2011). Kniha Básně vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda.

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století. Prožil všechny jeho katastrofy, ale žádná z nich nepoznamenala to, co mu bylo bytostně nejbližší: nezávislost. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý. Opovrhoval jím, stejně jako opovrhoval společností.
"Nejkrásnější socha / je šedá dlažební kostka / čtverhranná dlažka / ta těžká kostka vržená / do ksichtu fízlům."
Za Blanchardova života jeho poezii četli a oceňovali především básníci. V jednom z dopisů Julien Gracq neváhal napsat, že u Blancharda se "poprvé při četbě poezie nenudil". Oslovovala osobnosti z tak rozdílného spektra, jako byli třeba Gaston Bachelard, Benjamin Péret, Jean Wahl, André Pieyre de Mandiargues, Jean Follain či z mladší generace Pierre Peuchmaurd či Jimmy Gladiator. Maurice Blanchard patřil k těm nemnoha básníkům, pro které jakákoli iluze o současném světě, o všech jeho nanejvýš tristních spektáklech, byla prokletím:
"Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité."

Výběr z milostné lyriky začínajícího autora Davida Poláka je odvážným prvním pokusem sdílet s širším publikem své intimní pocity a nálady.
Podává je klidně, lehce melancholicky a zdánlivě monotónně, ale na mnoha místech škvírou mezi verši vystupuje na povrch energické projevení vroucných citů, jejichž vyjádření nezřídka archaickým jazykem působí čistě a opravdově.