Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2020 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií. Topolovy písňové texty - mimo jiné pro skupiny Národní třída, Psí vojáci, pro Moniku Načevu a Davida Kollera - snesou všechna kritéria poezie určené ke čtení, od níž se liší jen velmi málo. Právem lze tedy tento svazek považovat za plnohodnotný svazek Topolových básní. Divokost, bohatá obraznost, společenská i intimní témata – to vše se spojuje v tomto velmi poutavém a objevném svazku v jeden celek.
Text doprovází množství dobových fotografií.
Sbírka básní. – „Žofíny? To je snad něco na vodě, ne? Hudební pavilon, třepetavé odlesky, rozvlněné stíny, přízraky tančící na palubě parníku, jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece. Co myslíš, mohl by to být parník, mohly by to být jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece?“
„Útržky reflexí vznikaly po několik let pod pracovním názvem Komické aspekty propadu do šílenství. Pak přišel kovid a také nemoc. Běžný pražský provoz vystřídal kamenný dům na šumavské samotě. Vznikla z toho knížka, která mísí žánry do té míry, že nezbývá než čtenáři doporučit, aby si pro ni zařazení hledal sám.“ – Olga Walló
Poezie je svět, který nelze nakreslit, vyfotografovat nebo zfilmovat. Něco, co se připomene třeba až po dlouhých letech. Poezie je pojmenováním pro to, co člověk sám pojmenovat neumí, ale teprve když je to pojmenované, může o tom začít myslet. Pocity, kteréby si nepřiznal, pocity, kteréneznal. Zhoupnutí se na vlnách jazyka, hudby slov, rytmu slabik. Víc asi nic. A asi by se o ní ani nemělo psát. A o básnících teprve ne. Já vím.
Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění.
V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou…
Rudolf Altschul (1927–1945), člen legendárních spořilovských surrealistů, byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Knížka Otázky rychle kladené v běhu sbírá dohromady všechno, co po básníkovi zbylo. Ačkoli jsme se snažili posbírat k věci maximum, je výsledkem útlá knížka. Malý hold velkému básníkovi
