Radek Malý je básník, překladatel, autor knih pro děti a literární vědec. V edici haiku se však prezentuje především jako zahrádkář rozumbrada, pozorovatel obzoru a fotograf psacího stroje. Formu haiku najdeme už v jeho sbírce Zahrada s meruňkami, včelami a mandloní (Archa, Zlín 2018). Přítomné texty byly psány na cedulky věnované paní Helenou Wernischovou – díky!

Nakladatelství Archa vyzvalo umělce různých oborů k netradiční spolupráci: vytvořit či sesbírat z paměti a šuplíků několik desítek více či méně přesných haiku doprovozených vlastními ilustracemi. Starobylý japonský básnický útvar haiku sestávající tradičně ze tří veršů o celkem sedmnácti slabikách nabývá v edici různých podob i obdob – v souladu s odkazem Jacka Kerouacka, který se nenechal při tvorbě haiku omezovat přísnými formálními pravidly. Vždy se však jedná o miniatury, vybroušené střípky skutečnosti a snu.

Vydání sbírky doprovází dva další texty. První z nich vznikl na základě rozhovoru s Ivarem Ivaskem z roku 1972 a Elytis v něm hovoří o své poezii. Druhý je Elytisovým projevem, který přednesl francouzsky ve Stockholmu u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1979, již získal rok po vydání poémy Marie Mračná.

Maria Nefeli znamená „Marie Mrak“. Obě jména mají mytologické konotace. V mé básni je však Marie mladá žena, současná moderní radikálka. Mé básně obvykle vycházejí z osobní zkušenosti, přesto ale nepopisují přímo žádné skutečné události. Marie Mračná tvoří výjimku. Když jsem dokončil Hodno jest (to bylo před šestnácti lety), potkal jsem tu mladou ženu v reálném životě a okamžitě jsem chtěl napsat něco velmi odlišného od Hodno jest. Proto jsem tuto mladou ženu nechal ve své básni promlouvat a vyjadřovat její vnímání světa, jež je vlastní mladé generaci. Nejsem proti ní, snažím se pochopit její pohled na svět a pohled její generace. Pokouším se jí porozumět tím, že nás oba nechávám mluvit v paralelních monolozích. – Odysseas Elytis

Přeludy pozdního podzimu jsou poslední sbírkou Gustava Erharta, básníka bytostného, jehož poezie je ze života. Vlastního i druhých. Těch vzdálenějších, ať v čase či místě, i těch nejbližších. Těch osobně poznaných i těch „jen“ čtených. Není to ale poezie existenciální, je esenciální.

Autor pracuje s rozmyslem a když se rozhodne jít se svou kůží na trh, musí si každý verš projít kocovinou, a ke čtenáři se dostane, až když si jím je básník dokonale jist. Verše osekané na minimum, na nejprostší funkční tvar. Aforismus zdárně kontaminovaný anekdotou. Verš volný i vázaný. Slova známá i neznámá, odtud i zdaleka. Jednou navýsost konkrétní, zasazená v jasné časoprostorové kulise, jako „matčin pokoj“ nebo „jedna kamarádka“ z dětských let, řečená Šmašlí. Jindy obecné, abstrahující, přesahující do roviny symbolu, archetypu, mýtu; stačí sesadit slova z názvů předcházejících Erhartových sbírek, jako „nenávratno“, „ticho“, „prázdno“, ale i „purgatorium“ nebo „podvojná znamení“. Nejinak je tomu s názvem „pozdní podzim“.