Překladatel a literární historik Dušan Karpatský ve svém obsáhlém Listáři navazuje na tradice epistolární literatury a výběrem dopisů, jež mu během jeho bezmála šedesátileté literární činnosti napsali jeho kolegové, přátelé a zejména spisovatelé naši i jihoslovanští, chce připomenout, že dopisy stále ještě mohou tvořit pozoruhodný doplněk k dílu svých tvůrců, neboť podávají živé svědectví o pisatelích i adresátovi a také o době, kterou společně žili. Navíc představují výmluvný důkaz, že k tomu, aby člověk něčeho v životě dosáhl, musí si neustále nacházet spolupracovníky a přátele a především spřízněné duše. V Listáři Karpatský zveřejňuje nejprve dopisy, jež mu psali spolužáci z fakulty, z nichž se později stali významní badatelé, jako Jiří Fiedler, Vladimír Miltner, Václav Konzal, či básníci, jako Jana Štroblová, nebo filmoví tvůrci, jako Pavel Juráček, a pak pokračuje celou plejádou dopisů význačných spisovatelů českých (Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Josefa Palivce, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Kundery, Jana Zábrany, Arnošta Lustiga, Karla Šiktance, Václava Havla, Jiřího Gruši, Miloše Doležala aj.), slovenských (Dominika Tatarky, Laca Novomeského) a jihoslovanských, i u nás známých z překladů do češtiny, především Miroslava Krleži. Každou ze 170 „kapitol“ uvádí Karpatský stručným medailonem korespondenta i několika vzpomínkami na něj a na spolupráci s ním. Obrazovou přílohu knihy tvoří 97 dokumentárních fotografií.

Kniha svým názvem navazuje na Divišovu básnickou knihu Odchod z Čech - tentokrát však nejde o sbírku básní, ale o výbor z korespondence, a to z let 1989 až 1996, tedy z období, kdy básník dosud žil v Německu, ale do Čech již mohl - po dvacetiletém exilu - jezdit a postupně, krok za krokem, se odhodlával se do Čech vrátit natrvalo, což v roce 1996 skutečně udělal (a o tři roky později zde zemřel). Kniha, kterou uspořádal básníkův přítel Zdeněk Potužil, je složena z dopisů více než deseti adresátům, dopisy jsou řazeny chronologicky. Diviš se zde projevuje jako stylistický vulkán, jako básnická sopka chrlící proudy postřehů, soudů, nápadů, ale i vzlyků, klení, proseb a spílání. Jde o knihu nesmírně živou, podnětnou, plnou vášně i bolesti. Divišův mimořádný jazykový talent, známý z jeho Teorie spolehlivosti, se zde doplňuje s psaním zcela zbaveným jakékoli autocenzury - v tom je kniha jedinečná a též historicky zajímavá: poskytuje pozoruhodný a pronikavý pohled zvnějšku na první polistopadová léta v Čechách.

Kniha nabízí nejen obsáhlý výbor z básnické tvorby Oldřicha Mikuláška, ale i průvodní komentáře a studie. Podstatnou součástí publikace jsou i dobové ohlasy Mikuláškova básnického díla v podobě četných recenzí, literárněvědných studií a dalších příspěvků. Stranou nezůstaly ani Mikuláškovy reflexe vlastního díla, které jsou zastoupeny vybranými rozhovory, úvahami a dalšími statěmi. Shromážděný materiál představuje jedinečný soubor textů, který podává plastický obraz nejen Mikuláškovy básnické tvorby, ale i její dobové recepce. Texty jsou doprovozeny vybranými fotografiemi, kresbami a karikaturami. Knihu uzavírají ediční poznámka, bibliografie a rejstříky.