Příběh dvou odbojářů a jejich dětí, které po desetiletích spojila fotografie s mladou dívkou.
Když roku 1984 zemřel ve Velké Británii bývalý voják československé zahraniční armády František Příborský, našla jeho britská rodina v pozůstalosti starou fotografii malé dívky v kroji. Nikdo z příbuzných netušil, kdo je na snímku zachycen, a záhadu neobjasnili ani čeští příbuzní. Tajemství fotografie se podařilo odhalit až o pětatřicet let později díky zveřejnění historického článku o protinacistické odbojářce Marii Pětrošové. Ta s Příborským krátce před vypuknutím druhé světové války pomáhala uprchlíkům z protektorátu. Zatímco ona byla zatčena a zemřela v koncentračním táboře, jemu se podařilo utéct a zapojit se do zahraničního odboje.
Jejich společný příběh upadl v zapomnění a celou pravdu dlouho neznaly ani jejich vlastní děti. Kniha rozplétá nejen dramatické osudy obou odbojářů, ale sleduje i paralelní životy jejich potomků – dcery Mileny, kterou měla Marie za války s Františkem, a jeho dětí z pozdějšího manželství v Anglii. Sourozence po celá léta nedělila jen neprostupná železná opona, ale také mlčení o rodinné minulosti.

Odkud se k Masarykovi dostal koncept demokratické republiky, co jím myslel a proč mu dosud nebyla věnována pozornost? Řada domácích i zahraničních filosofů, historiků, sociologů a politologů zkoumala Masarykův koncept demokracie, nový stát Čechů a Slováků a velkých národnostních menšin, skutečnost, že stát založil filosof, ale koncept demokratické republiky zůstal nepovšimnut. Masarykův koncept měl řadu slabých, ale i silných stránek, diskutovaných nejen domácími, ale i zahraničními interprety, kteří zůstali ve sporu o smysl českých dějin marginalizováni. Kniha zkoumá, co zůstává živé a inspirativní jak v Masarykově koncepci, tak v polemikách Masarykových interpretů a kritiků, nebo v současném liberálním, republikánském, deliberativním i reprezentativním diskurzu. Může být vyzdvižený koncept atraktivnější než ustálená liberální demokracie? Může koncept čelit masivnímu nástupu populismu, nacionalismu a oligarchismu? Může zkoumaný koncept obohatit současný liberálnědemokratický diskurz?

Legendární kniha o komunitách českého a moravského undergroundu. Baráky představují klíčový pramen k pochopení toho, jak se český underground formoval, jak přežíval v podmínkách totalitního státu a jakým způsobem se jeho energie přelévala do svobody po roce 1989. Nejde jen o dokumentaci minulosti, kniha zároveň vybízí k reflexi, co znamená život na okraji v širším kulturním a společenském smyslu, a zda je ještě dnes možné uchovat si podobnou míru nezávislosti, autentického společenství a odporu vůči mainstreamu.

Fenomén undergroundu, tedy života na společenském okraji, představuje jednu z nejvýraznějších a současně nejautentičtějších kapitol českých kulturních dějin druhé poloviny 20. století. Jeho existence nebyla nikdy pouhou uměleckou pózou či estetickou rebelií, ale spíše komplexním životním postojem, jenž se zrcadlil jak v hudbě, literatuře a výtvarném umění, tak i v každodenních detailech – ve způsobu oblékání, v charakteru bydlení, v kolektivních rituálech a v celkovém životním stylu. Underground představoval kulturu ve své nejširší podobě jako alternativní, často provizorní, ale o to opravdovější způsob bytí, který se vědomě vymezoval vůči většinové společnosti a zejména vůči normalizačnímu státu.
O komunitním způsobu života českého undergroundu se toho v posledních desetiletích dozvídáme stále více. Memoárová literatura přináší osobní svědectví a vzpomínky, odborné studie se soustředí na jednotlivé oblasti například literaturu, hudbu či regionální specifika. Dohromady tak skládají mozaiku obrazů, která je sice stále neúplná, ale přesto působivá. Vzniká tak zvláštní paradox. Původně marginální fenomén, vědomě skrytý před zraky státních institucí a často i před okolní společností, se postupně dostává do centra historického a kulturního zájmu. Významnou roli v tomto procesu sehrála kniha Baráky, která vyšla poprvé před patnácti lety a od té doby se stala legendou. Autoři František Stárek Čuňas a Jiří Kostúr se pokusili uchopit underground nikoli pouze jako kulturní proud, ale jako celistvou sociální zkušenost. S maximální dostupností pramenů a vzpomínek mapují historii všedního dne českého a moravského undergroundu od šedesátých let až zhruba do roku 2010. Jejich pozornost směřuje k fenoménu venkovských usedlostí, takzvaných baráků, které se z původně zapadlých hospodářských stavení staly symbolickými i reálnými centry „druhé kultury“.
Baráky byly víc než jen místem k přespání. Byly laboratořemi alternativního života, útočištěm před tlakem normalizační společnosti, prostorem, kde se stíral rozdíl mezi uměním a životem. Byly to místa, kde se tvořilo, hrálo, psalo, diskutovalo, ale také slavilo a sdílelo. Tam se formovala přátelství a solidarita, ale i konflikty a generační spory. Na barácích se prolnul idealismus s každodenní rutinou, svoboda s nevyhnutelnými omezeními a improvizace s nutností čelit represím ze strany státu. Samotná kniha Baráky je výrazně víc než jen historická studie. Je to koláž hlasů a obrazů, rozhovorů s pamětníky, textů vzniklých přímo na barácích, autentických dokumentů Státní a Veřejné bezpečnosti, a především bohatého fotografického materiálu. Bezmála čtyři sta snímků, které zachycují atmosféru míst i tváře lidí, kteří underground spoluvytvářeli. Tato vizuální složka posouvá knihu daleko za hranici klasického odborného díla a činí z ní jakési svébytné album paměti.