Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie.

Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, když je to vzhledem k logice výkladu nutné. Často si právě výkladová linie vynutila komparační asymetrii, aby se udržela celistvost interpretace určitého jevu. To se rovněž týká i pořadí čtyř hlavních srovnávaných velkoměst, jejichž sled je odlišný v každé kapitole.
Téma je rozčleněno do několika subtémat: urbanizace jako jeden ze základních rysů 19. století, chronotop měst 19. století a zrod urbanistické reflexe, modernizace a industrializace jako konstitutivní momenty zrodu průmyslového města, elektrifikace jako jeden z nejmarkantnějších příznaků urbanizace stále ještě venkovské společnosti 19. století, kanalizace jako neviditelná podzemní civilizace, která přinesla do měst do té doby nebývalý hygienický komfort, změněná (oproti 19. století) podoba měst 20. století a konečně postmoderní tečka za zbytnělými ambicemi moderny.
Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst.

Těžištěm práce je však komparace čtyř důležitých urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, cesty k Velkému Berlínu a výstavby Ringstrasse ve Vídni.
Kapitola Zrod průmyslového města se zabývá koncepty modernizace a industrializace jako součástmi urbanizačního procesu. Oproti urbanismu 19. století se urbanistická teorie ve 20. století interdisciplinovala a především internacionalizovala, jak je doloženo institucionalizováním urbanistických problémů.
Předposlední kapitola se zabývá přeměnou moderního konceptu v postmoderní dohru a poslední shrnuje v otevřeném závěru odlišnosti urbanistických strategií při pozorovatelné shodě.

Autorská kniha grafika Michal Cihláře je věnována loňské cestě napříč Kubou. Nejde ale o klasický cestopis. Kniha je především výtvarným dílem složeným z reprodukcí velmi originálních cestovních deníčků, z kreseb a hlavně z fotografií, které tyto autentické záznamy dokreslují. Vizuální vjemy doplňují krátké komentáře, včetně anglických překladů. Toto neturistické vnímání kubánských reálií má se současnou Kubou paradoxně daleko víc společného než lecjaký objemný průvodce. Knihu vydává nakladatelství ARCHA Zlín při příležitosti Cihlářovy výstavy jednaosmdesáti cestovních deníčků v galerii Letohrádek Ostrov.

Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.