Hans Prinzhorn (1886 - 1933) německý psychiatr, hudebník, filosof a kunsthistorik se narodil ve vestfálském Henreru. Studoval dějiny umění a filozofii na univerzitě ve Vídni, kde v roce 1908 získal doktorát. Krátce nato odešel do Anglie, kde se profesionálně věnoval zpěvu. Následně na to však vystudoval lékařství a psychiatrii a za 1. světové války sloužil na frontě jako praktický lékař. V roce 1919 se stal asistentem Karla Willmanse na psychiatrické léčebně při univerzitě v Heidelbergu. Jeho úkolem bylo rozšířit uměleckou kolekci utvořenou mentálně nemocnými pacienty. Když v roce 1921 odešel obsahovala sbírka více než 5000 prací od přibližně 450 pacientů. Kniha Výtvarná tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) vydaná v roce 1922 má zakladatelský význam. Poprvé je zde v širším kontextu aplikován interdisciplinární přístup: díla psychiatrických pacientů již nejsou nahlížena jen jako diagnostický materiál, Prinzhorn docenil i jejich umělecké kvality. Knize se hned po vyjití dostalo nadšeného přijetí, kolovala v Bauhausu a okamžitě stala se biblí pařížské umělecké avantgardy. Ovlivnila Paula Klea, Alfreda Kubina, Pabla Picassa a surrealisty, inspirovala Jeana Dubuffeta, který na jejím základě formuloval svůj koncept art brut. Hans Bellmer ji dokonce označil za zásadní událost století. Nyní vychází poprvé v českém překladu.

Philip Johnson patří mezi nejzajímavější postavy americké kultury 20. století. Proslul jako architekt, ale sám o sobě říká, že je spíše píšícím historikem než architektem. Jako architekt byl po dlouhá léta spojován s Mies van der Rohem. Výsledkem jejich spolupráce byla realizace vlastního domu New Canaan v Connecticutu a proslulý Seagram Building. Reprezentativní výběr z Johnsonových textů doplněný zásadním rozhovorem s Peterem Eisenmanem je nejen odrazem jeho tvorby a jejích proměn, ale je i panoramatem doby, ve kterém vystupují všechny důležité postavy architektury 20. století.

Originál: Writings, překlad: Jiří Ogrocký

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 - 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším - lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: "... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký' či ,nízký' podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže - pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.