Bezmála čtyři století od svého vzniku (1585) čekal na vydání útlý portugalský rukopis Luíse Fróise (1532–1597), jezuitského misionáře první generace, který strávil více než třicet let v Japonsku a sepsal o něm rozsáhlé dějepisné dílo. Teprve když Fróisovo „stručné a výstižné pojednání“, jemuž čas spíše přidal než ubral na půvabu, v madridské knihovně objevil Fróisův řádový bratr Josef Franz Schütte, mohlo toto dílko v roce 1955 poprvé vyjít péčí tokijské jezuitské univerzity spolu se zasvěceným komentářem a souběžným německým překladem. Dnes je tato původem didaktická jezuitská příručka, která měla zmírnit kulturní šok evropských misionářů ve styku s japonským světem, považována za vůbec první systematické srovnání evropské a japonské civilizace. Především je to však neodolatelný portrét Evropy tváří v tvář zrcadlu jinakosti, v němž se odráží její stranově obrácený, a přece rovnocenný obraz.

Závažná kniha memoárů významného sociálnědemokratického politika, exilového pracovníka a českého historika. Svazek vznikl na základě otázek kladených historikem Petrem Zídkem, které autor posléze z textu vypustil a vznikl tak souvislý vzpomínkový text. Kniha líčí podrobně čtyří období - autorovo dětství a mládí za první republiky, neobyčejně složitá léta válečná, těžký žalář v komunistickém vězení 50. let a posléze autorův život a působení ve švýcarském exilu. Autor patřil k přátelům a spolupracovníkům Pavla Tigrida, byl významnou osobností novodobých českých dějin. Jeho historická práce - v knize zachycená v bibliografickém soupisu - je důležitou součástí obrazu novodobé české společnosti. Svazek je doplněn fotografickou přílohou.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou.

Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami.

Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními.

Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku.

Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví.

Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav.