Nový román známé prozaičky a literární teoretičky svébytným způsobem završuje, ale i dále rozvíjí celé její předchozí prozaické dílo, zejména románovou trilogii Trýznivé město (Podobojí, Kukly, Théta). Autorka v něm s nebývalou otevřeností líčí životní příběh svůj a svých blízkých, který organicky vpojuje do příběhů mnoha jiných lidí - neznámých i proslulých, živých i mrtvých, skutečných, smyšlených i literárních postav. Místem, v němž se osudy mnoha významných osob českého veřejného života 19. a 20. století setkávají, jsou pražské Olšanské hřbitovy. Román osobitě mísí realitu s fikcí a postupně přerůstá v monumentální obraz českého osudu v novodobých dějinách, nazřeného prostřednictvím těch nejosobnějších a nejintimnějších detailů z lidských životů. Celkovou myšlenkovou stavbou i stylistickým mistrovstvím jde o dílo v současné české literatuře zcela mimořádné.

Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. Topolovi se obdivuhodným způsobem daří nebýt ani jednoznačný, ani neházet všechny hodnoty na postmoderní smetiště dějin. Na své cestě k masovým hrobům evropského Východu se z různých stran přibližuje k eticky dvojznačným otázkám a otřásá tak jakoby bezděčně a s jemnou ironií zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání.

Za tuto novelu získal Jáchym Topol Cenu Jaroslava Seiferta 2010.