DMT: molekula duše je podmanivou a dobro­družnou cestou zákulisím experimentálního výzkumu nejsilnějšího známého psychedelika. Při svých jedinečných studiích podal americký psychiatr Rick Strassman tuto látku šedesáti dobrovolníkům. Jako nezaujatý badatel lidské mysli podrobně popisuje výsledek experimentů, a znovu tak po dlouhé době potvrzuje myšlenku, že psychedelika mají určitý terapeutický potenciál.
DMT se už v našem těle nachází, je přirozeně uvolňováno epifýzou. Podle autora tento proces umožňuje vstoupení duše do těla, resp. vystoupení z něj, a stává se proto podstatou zážitků zrození a smrti. Vnějšně podané DMT vyvolává mystické a transcendentální zážitky i stavy blízké smrti, které téměř pro každého účastníka studie představovaly jednu z nejhlubších zkušeností v životě. Dozvídáme se o očekávání těch, kteří se rozhodli vkročit do fascinujících sfér své duše, a jaké nebezpečí je tam někdy čekalo.
Výzkum DMT, jako i jiných psychoaktivních látek, přispívá k povědomí o tom, že obýváme mnoharozměrný vesmír, mnohem komplexnější a zajímavější, než předpokládají vědecké teorie. Užití DMT umožňuje opustit „obvyklý program“ běžné reality a získat spolehlivý přístup k „jiným oblastem“, které nám mohou napovědět, kdo vlastně jsme a proč tu jsme. Pokud bychom dokázali tuto látku rozumně využívat, znamenalo by to pokrok a novou cestu ve zkoumání nejzáhadnějších částí lidské mysli a duše. Velmi objevná četba pro každého, kdo se zajímá o mysl, filozofii, podstatu skutečnosti a spiritualitu.

Tento palčivý problém vychází ze současného stavu věcí, jeho řešení se opírá o teologii a Bibli. Je spíše intuitivní než spekulativní, přestože mnoho stránek má velmi solidní základ. Dokládá je svědectví autorova vlastního příběhu a mnišské zkušenosti.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe.
Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“.
Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini).
Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“.
Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem.

Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe.
Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.