Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství. To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.

Jaderný fyzik František Janouch (* 1931) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností českého veřejného a společenského života druhé poloviny 20. století. Vystudoval v Sovětském svazu, byl přítelem jaderného fyzika Andreje Sacharova. Pracoval ve výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy. Po roce 1968 se stal ve své vlasti personou non grata, byl zbaven možnosti pracovat ve svém oboru a byl pronásledován. Od dětství byl blízkým přítelem Františka Kriegla, který v srpnu 1968 jako jediný člen československé delegace ÚV KSČ v Moskvě odmítl podepsat tzv. moskevský protokol. Na začátku 70. let odešel František Janouch do exilu, usadil se se dvou ženou Adou Kolmanovou a dětmi Kateřinou (spisovatelkou) a Erikem (architektem) ve Švédsku. Tam založil Nadaci Charty 77, která významně přispěla k obnově svobody a demokracie v naší zemi. Po roce 1989 nadace vyvíjí mimořádně záslužnou práci v humanitární oblasti, podílela se mj. na zakoupení Leksellova Gamma nože v nemocnici Na Homolce. František Janouch významně přispěl k udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Napsal a editoval řadu cenných knih a vydal několik svazků své koredpondence (s Václavem Havlem, Ludvíkem Vaculíkem, Františkem Krieglem, Jiřím Pelikánem). Rozsáhlou knihu pamětí Nikdy jsem se nenudil s ním připravila k vydání a ediční poznámkou a jmenným rejstříkem opatřila Milena Vojtková. Kniha vychází s cennou fotografickou přílohou v koedici s Nadací Charty 77.

Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází.

Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické.

I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná.

Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.