Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

Krátké texty Jiřího Brdečky zachycují jeho sny od osmnácti do skoro šedesáti let. Je to pohled do fantastického, zářivého a komplexního vnitřního světa. Ten svět se během Brdečkova života nijak nevyvíjel a platily v něm sice surreálné, ale pevné zákony. Knížka je vlastně scénář k filmu, který Brdečka nikdy nemohl natočit. Jde o soukromé zápisky, ale vytříbený styl a vizuální náboj napovídá, že Brdečka se čtenářem počítal. Bohatá výtvarná a grafická úprava pochází z Třetí dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka

Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života.

V jedenácti kapitolách popisuje Zweig velmi podrobně a s velkým psychologickým vhledem a pochopením život a působení gaskoňského šlechtice, renesančního myslitele, humanisty, skeptika a otce literární esejistiky Montaigna, který vystupoval proti převládající vyprázdněné a životu vzdálené latinské vzdělanosti univerzit. Zasazoval se o svobodný a nezaujatý pohled na svět, přičemž své eseje psal jazykem pařížského tržiště, formou volných úvah o světě, životě a o sobě samém, neboť podle Montaigna „v sobě každý nese celou podobu lidského údělu“.
Biografie vznikla v podstatě shodou náhodných okolností. V brazilské Petrópolis, kam Zweig odešel z nacisty devastované Evropy, objevil Montaignovy dvousvazkové eseje, v jejichž autorovi nalezl mistra a učitele rezignace a ústupu k sobě samému. Texty pro Zweiga představovaly velkou útěchu a inspiraci. Montaigneho životopis proto napsal s vášnivým zaujetím, zjevně jako určitý druh terapie. Skutečná síla Zweigovy knihy však spočívá v paralele, nepředstavitelné brutality nacismu s dobou Montaignovou, náboženskými válkami a hrůznými krveprolitími.
Stefan Zweig věnoval svou biografii samotnému Micheli de Montaigne jako vděk za příkladný život člověka, který nikdy nezradil své vnitřní přesvědčení a zůstal i v nejtěžších dobách homme libre: „Montaigne se pokusil o nejtěžší věc ze všeho,“ napsal, „totiž žít sám sebe, být svobodný a stále svobodnější.“