Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě „básníka, jemuž i Pánbůh závidí“ (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že „[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu“, a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni „Stromy let“ vzala její poslední dvě slova „lety dvaadvacíti“.

Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana.
Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou - 26. 4. 2002 v
Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména Lexikonu české literatury (I - 1985, II - 1993, III - 2000, IV - 2008). Po roce 1968/69 resignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969-1989 nepublikoval v oficiálních periodikách ani řádku a "soukromě" napsal pět pronikavých monografií o Holanovi (1969, vyd. 1991), Tomanovi (1979, vyd. 1995), Holečkovi (1981, vyd. 1992), Haškovi (1989, vyd.
1991) a Škvoreckém (1992). V tzv. procesu s českým hudebním undergroundem se v roce 1976 znaleckým posudkem angažoval ve prospěch policejně stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955-1969 a
1990-2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).

Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).