Francouzská básnířka a spisovatelka Raissa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raissa Maritainová v knize Velká přátelství (česky Praha, Triáda 2012).

Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován logický smysl (J. Maritain se o tento esej bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, věnuje vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi).
Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání není vyjádřitelné v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii.

Na stránkách publikace se sešli autoři, kteří jsou nějakým způsobem osloveni pracemi Zdeňka Vašíčka či jeho životním osudem. První část knihy obsahuje texty, pokoušející se podat souhrnnější obraz Vašíčkova myšlení a životních postojů nebo inspirované a ovlivněné jeho myšlenkami. Druhá sestává ze studií, které z různých hledisek rozebírají motivy jeho díla. Třetí část tvoří texty, které se věnují konkrétním momentům ze života Zdeňka Vašíčka nebo v nich autoři evokují jeho stopu pro své životy a vnímání světa.

Do monografie přispěli: Jaroslav J. Alt, David Bartoň, Jan Bouzek, Jan Brabec, Tomáš Dvořák, Tomáš Hermann, Jan Horský, Martin Hybler, Václav Janoščík, Jan Klápště, Petr Král, Ivan Kraus, Vlastimil Málek, Lubomír Martínek, Miroslav Petříček, Petr Placák, Jan Šabata, Viktor Šlajchrt, Jan Tesař a Pavel Vašíček.

Vydání inicioval bratr Z. Vašíčka Pavel Vašíček, který se ovšem vydání nedožil.

Publikace obsahuje medailony Pavla Vašíčka (od Lucie Bartoňové) a Zdeňka Vašíčka (Michael Špirit) a dále aktualizovanou bibliografii Zdeňka Vašíčka (M. Špirit).
Jako samostatně neprodejná příloha vychází kniha Zdeňka Vašíčka 100% štěstí.
Vznik strojopisného souboru 100% štěstí zasadil Zdeněk Vašíček při jeho předání do nakladatelství do roku 1957 v Kroměříži. Tehdy po ukončení studií filosofie a historie na Filosofické fakultě UK v Praze se přátelé Zdeněk Vašíček a Rudolf Jičín ocitli z pracovních důvodů každý jinde, Vašíček našel uplatnění v archivu města Kroměříž, Rudolf Jičín v muzeu v Trutnově. Udržovali tedy alespoň korespondenční kontakt a posílali si vzájemně pojednání, pro která Zdeněk Vašíček s celoživotním odstupem použil označení „juvenilie“.

Soubor kritického, esejistického, literárněvědného a publicistického díla významného českého básníka a prozaika Karla Miloty (1937–2002). Vedle pronikavých literárních kritik ze šedesátých a devadesátých let jsou zde zastoupena též všechna klíčová témata Milotova literárního zájmu: česká systémová poezie, dílo Emila Juliše, prozaické dílo Vladimíra Párala a Milady Součkové, česká a ruská poezie i český historický román. Objevné jsou Milotovy eseje o vážné hudbě, první vydání jeho dosud nezveřejněné rozsáhlé práce Vzorec řeči a řeč vzorce, jejíž vydání bylo v roce 1970 zakázáno, a fejetony a publicistické texty z let devadesátých. Milota se v knize Vzorec řeči představuje jako mimořádně pronikavý kritik, jedinečný literární analytik a vynikající esejista – jeden z největších, jaké česká literatura v druhé polovině dvacátého století měla. Svazek je doprovozen ediční poznámkou Jana Šulce a jmenným rejstříkem.