Mohutný soubor kritických statí a esejů Petra Krále konečně seznámí čtenáře s rozsáhlou, ale vcelku neznámou a nedoceněnou částí autorovy tvorby. Kniha není mimořádná jen svým rozsahem, ale i svou mnohostranností, články o literatuře tu sousedí s texty o malířství, filmu, fotografii, jazzu a dokonce s gastronomickými hlídkami, přátelské pocty blízkým tvůrcům lze číst vedle obecných úvah o společnosti a kultuře.

Celek pokrývající více než půl století je rozčleněn do čtyř částí: šedesátá léta, léta autorova pobytu ve Francii, léta devadesátá a konečně léta 2000–2014, následující po Králově návratu do Čech. Téměř polovina textů byla autorem přeložena z francouzštiny, v níž je mimo jiné uveřejňoval v deníku Le Monde nebo v týdeníku L´Express, také – a především – však v řadě odborných, někdy exkluzivních publikací věnovaných poesii a umění. Texty si přitom i v nejvíc „specializovaných“ pasážích podržují konkrétnost a obrazotvornost vlastní textům básníka, jak tomu odpovídá rovněž skladba knihy, kde žádná ostrá hranice neznačí předěl mezi esejem, článkem a prostou glosou, teoretickou úvahou a lidským svědectvím. Smysl pro kritický rozbor jevů i děl a názorová vyhraněnost Králových soudů, často polemicky vyhrocená, jsou přitom konstantním prvkem textů ze všech uvedených období a tím, čím v každém z nich hrály podnětnou roli

Pojem hieroglyf nabyl v 19. století na výrazné mnohoznačnosti. Zbavil se souvislosti se svým původním smyslem: psalo se o alegorickém hieroglyfu, o snovém hieroglyfu, o společenském hieroglyfu. Hieroglyf se změnil v metaforu pro vnitřní obraz a vnitřní model, používanou i na charakterizování básnické tvorby. Obrat v pojetí hieroglyfu nastal zejména po rozlišení na alegorický symbol a nevědomý symbol. Kniha Stíny hieroglyfů, rozvržená do pěti kapitol, sleduje rozdílné přístupy k hieroglyfu a alegorii, vůči níž se odlišně vymezovali filozofové, teoretici umění a sami umělci. Přestože se alegorie stala jedním z hlavních nepřátel moderního umění a byla silně kritizovaná avantgardou, dlouhodobě přežívala a zasáhla i umělce, u nichž by se dala sotva očekávat. Jedním z nich byl i Vladimír Boudník, jenž alegorické postupy rozvinul v souboru pastelkových kreseb Corpus delicti (1956), který je v knize poprvé v úplnosti barevně reprodukován.

Nepořízené fotografie je sbírka textů, v nichž se fotografové zamýšlejí nad okamžiky, které jim nebylo dáno zachytit na fotografii. Požádal jsem je, aby zapomněli na to, že k vytvoření snímku jsou potřeba nástroje, a namísto toho na těchto stránkách přímo popsali chvíle, které prožili, ale které z nějakého důvodu neprošly čočkami jejich fotoaparátů. Proces vytváření fotografie se zde obrací.

Příběhy v této knize se nedívají na svět skrze objektiv kamery. Dívají se přímo do představ a odhalují přitom, jak se fotografie ve své nejprostší a nejzákladnější podobě rodí v prvotní myšlence. Tyto duševní negativy zobrazují nezachycený svět, kterému nebylo dopřáno existovat byť jen na jediném políčku fotografova filmu.

Fotografové:
Dave Anderson, Timothy Archibald, Roger Ballen, Thomas Bangsted, Juliana Beasley, Nina Berman, Elinor Carucci, Kelli Connell, Paul D´Amato, Tim Davis, KayLynn Deveney, Doug Dubois, Rian Dundon, Amy Elkins, Jim Goldberg, Emmet Gowin, Gregory Halpern, Tim Hetherington, Todd Hido, Rob Hornstra, Eirik Johnson, Chris Jordan, Nadav Kander, Ed Kashi, Misty Keasler, Lisa Kereszi, Erika Larsen, Shane Lavalette, Deana Lawson, Joshua Lutz, David Maisel, Mary Ellen Mark, Laura McPhee, Michael Meads, Andrew Moore, Richard Mosse, Zwelethu Mthethwa, Laurel Nakadate, Ed Panar, Christian Patterson, Andrew Phelps, Sylvia Plachy, Mark Power, Peter Riesett, Simon Roberts, Joseph Rodriguez, Stefan Ruiz, Matt Salacuse, Alessandra Sanguinetti, Aaron Schuman, Jamel Shabazz, Alec Soth, Amy Stein, Mark Steinmetz, Joni Sternbach, Hank Willis Thomas, Brian Ulrich, Peter van Agtmael, Massimo Vitali, Hiroshi Watanabe, Alex Webb, Rebecca Norris Webb