V roce 2026 tomu bude sto let, kdy se narodil významný český prozaik Arnošt Lustig, jehož prozaické knihy Démanty noci, Ulice ztracených bratří, Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a další patří k významným dílům poválečné české literatury. V posledních letech Lustigova života vzniklo unikátní přátelství mezi ním a spisovatelkou Markétou Mališovou. Spolu napsali několik knih, spolu pracovali v Nakladatelství Franze Kafky, spolu cestovali a dělili se o vzácné okamžiky posledních let autorova života. Markéta Mališová nyní napsala o všem, co se od Arnošta Lustiga za ta léta dozvěděla – o jeho tvorbě, životě, názorech, četbě, přátelích i životních polemikách. Vzniklo jedinečné svědectví, které nemohl napsat nikdo jiný než ona. Nikdo jiný se nedostal tak blízko k vzniku nových Lustigových próz, k práci na nových vydáních próz starých, k jeho soudům o světě a lidech.
Kniha Markéty Mališové je kultivovaná, střídmá, a přitom nabitá fakty, která jsou pro českou literární paměť nenahraditelná.

Název Disiecta membra dal básník a překladatel Jan Zábrana (1931–1984) svým deníkovým zápiskům z let 1970 až 1984. Tyto texty tvoří jedno z nejdůležitějších a literárně nejpůsobivějších svědectví o životě v tehdejším Československu. Zábrana v nich velmi otevřeně zachycuje zničující dopad třicetileté politické zvůle na svou rodinu, českou společnost a kulturu. Zápisky obsahují též pronikavé úvahy o literatuře, lidské odpovědnosti a osobní integritě člověka.

Přítomný svazek vybírá ze zápisků Disiecta membra – deníkového celku, poprvé vydaného jako součást obsáhlého výboru Celý život – nejdůležitější vzpomínkové a úvahové texty. Nabízí tak čtenáři koncentrovaný vstup do myšlenkového a tvůrčího světa autora, jehož reflexe neztratily ani po desetiletích nic ze své syrovosti a naléhavosti.

Co chci a budu dělat? Budu psát, třeba jen málo, třeba jen útržky a nesouvislé záznamy, ale nebudu psát ani jediné slovo předem kastrované tak, aby prošlo cenzurou.
1974

Literatura je paměť lidstva. Proto s ní mají takové potíže a stálé nepříjemnosti tyrani všeho druhu, policejní státy, které se prohlašují za socialistické, a dokonce i pouzí lháři a hlupáci.
1973

Kniha Martina C. Putny, vycházející po patnácti letech, se odlišuje od většiny havlovských publikací – buď oslavných, nebo naopak motivovaných záští a závistí. Nepojímá totiž Václava Havla jako izolovaný fenomén, ale spíše jako průsečík vlivů, které působily na jeho myšlení a tvorbu, a posléze i na jeho činnost státnickou a politickou. Jednak jde o vlivy rodinné – spiritismus dědečka Vácslava Havla, masarykovství a zednářství otce Václava M. Havla, bohémství strýce Miloše Havla, filosofování o jazyce a komunikaci bratra Ivana M. Havla –, jednak o vlivy rozličných skupin přátel, jimiž byl Havel obklopen od svých středoškolských let (skupiny Šestatřicátníci), přes kulturní scénu let šedesátých (filosof Josef Šafařík, divadelník Ivan Vyskočil a další), přes prostředí disentu (zejména skupiny patočkovských filosofů Kampademie) až po první, tvůrčí léta na Hradě. Havel nebyl originálním myslitelem, ale žákem myslitelů. Nebyl nábožensky vyhraněný, zato však naladěný naslouchat různým tradičně náboženským, alternativně náboženským i vůči náboženství kritickým proudům. I díky tomu dokázal prostředkovat mezi odlišnými názorovými skupinami a chránit, nakolik to bylo možné, před rozpadem jak český disent, tak později českou společnost.

Toto vydání Putnovy knihy je doplněno o několik reflexí patnácti let, které uplynuly od Havlova úmrtí a ústí do varování před havlovským kultem a pseudohavlovskými „mesiáši“.