Trojice článků, jejichž překlad je obsahem této knížky, patří ke Guardiniho méně známým a zřídka citovaným textům, přestože jde o zásadní filosofické texty – neboť obsahují až překvapivě rozvinutou kosmologii a antropologii, zcela srovnatelnou s tou, kterou autor předloží, až se na ni výslovně zaměří, v knize Svět a osoba (1939, Welt und Person, Würzburg 1939; český překlad D. Pohunková, Svitavy 2005.).

Články R. Guardini původně uveřejnil na pokračování ve třech sešitech sedmého ročníku časopisu Die Schildgenossen (1927). Znovu vyšly v rozsáhlém výboru z Guardiniho textů Co je křesťanské? (Unterscheidung des Christlichen, Mainz 1935) a v roce 1950 též jako samostatná publikace (Lebendiger Geist, vyd. P. Schifferli, Zürich 1950).

Kniha s fotografickými ilustracemi přináší výběr z esejů, fejetonů a recenzí Terezy Brdečkové psaných v letech 1996–2021.

„Proč název Většina jsem já? Protože my všichni svoje názory na cokoliv považujeme za čestné a správné. Máme dojem, že je přece sdílejí všichni, kdo mají rozum a cit. Když nás průzkum či statistika usvědčí z omylu, říkáme si, že to bude nějaká chyba. Zapomínáme, že i ti, kdo volili Hitlera, svým názorům věřili. I když si uvědomuji, že i neinformovaní lidé, ba i zločinci jednají mnohdy z přesvědčení, nepřestávám věřit, že způsob mého uvažování je obecně a dlouhodobě platný. S tímto naivním ale hlubokým přesvědčením jsem psala čtyřicet let do médií.“

Vyprávět příběh, kniha, která už dlouho chybí na českém trhu. Legendární scenárista a spisovatel Jean-Claude Carriere, držitel Oscara za celoživotní dílo, vypráví s přehledem a humorem o řemeslu literáta, o své spolupráci s nejvýznamnějšími světovými režiséry, například s Milošem Formanem, Louisem Bunuelem či Peterem Brookem. Toto druhé vydání knihy po dvaceti letech je doplněno krásnými fotografiemi Mistra a předmluvou Terezy Brdečkové.

Slovy autora:
„Ústřední místo, které vypravěč zaujímal, předpokládalo jednu podmínku – nikdy nemluvil o sobě. Zlaté pravidlo: nikdy se nepovažovat za hodna vyprávění. Jakýkoli osobní cit vložit jen do reakcí a slov postav, skromně a neústupně se za ně skrýt. Skutečný vypravěč – profesionál vybraný a vychovaný pro svůj úkol – je beztak skoro přízrak, neznámo; vysoká věž, v níž náhoda vylámala díry. V té věži se prohánějí vichry nesoucí vzdálená poselství a věž jejich vanutím rezonuje tak, že se chvílemi domníváme slyšet hlas. Victor Hugo nazýval tento neznámý zdroj „ústa stínu“. Myslím, že můžeme tento výraz použít pro vypravěče samého. Nikdo nedokáže říci, kde se rodí myšlenky, kde se za sebou řadí epizody. Krása příběhu vyvěrá téměř vždy z temnoty. Kdo napsal bibli, Mahábháratu? Jaký člověk byl Shakespeare?“

Jean-Claude Carriere (nar. 10. 9. 1931 v Colombieres sur Orb) je scenárista, spisovatel a filmový pedagog. Je dodnes jediným scenáristou se statutem mezinárodní hvězdy. Pochází z francouzské vinařské rodiny, svůj zájem původně zaměřil na literaturu a historii. V roce 1957 debutoval románem Ještěrka, své první filmy natočil jako režisér na počátku 60. let. Od roku 1963 spolupracoval trvale s Luisem Bunuelem, Louisem Mallem, Milošem Formanem, Andrzejem Wajdou, Volkerem Schlöndorffem a dalšími. Je autorem asi stovky scénářů celovečerních filmů, pracuje však také pro televizi, působí jako literát a esejista a vybudoval si postavení i jako dramatik, zvláště svou spoluprací s Jeanem- -Louisem Barraultem a Peterem Brookem. V osmdesátých letech se podílel na koncepci pařížské filmové školy FEMIS a v letech 1986–1996 jí předsedal. S jeho rolí pedagoga souvisejí i oba texty této knihy. První, Scenárista aneb Cesta do Bruselu (Scénariste ou le voyage a Bruxelles), vyšel v roce 1986 v Revue Belge du Cinéma a shrnuje Carrierovy přednášky o scenáristice na bruselské filmové škole INSAS. Druhý, Vyprávět příběh (Raconter une histoire, FEMIS 1993), rozšiřuje autorův záběr na stavbu příběhu vůbec a zasazuje scenáristickou profesi do širokých kulturně historických souvislostí. Za dnešního stavu nejen naší kinematografie představují Carrierovy názory vážné varování před unifikací kultury: „Nemožnost vyprávět si a vyprávět o sobě, normálně se umístit do času, by mohla vést ke zkáze celých národů, odtržených od sebe samotných vadou neustále oživované paměti.“
Jjan Lukeš