Kořeny matematické poezie nejsou výhradně experimentem moderní doby, ale sahají k samotným základům evropské civilizace. Poezie Radoslava Rochallyiho se vyznačuje obrovskou svobodou psaní, nebo alespoň možností výběru použitých rovnic, což samo o sobě definuje svobodu její tvorby. A je zřejmé, že jde o mnohem větší svobodu než tu, kterou poskytuje většina striktních strukturálních forem. Tato poezie není chladná, je jen zbavena zbytečného balastu. Je to pokus o návrat k antické harmonii, kde číslo nebylo jen nástrojem pro počítání, ale samotnou podstatou krásy.